Domů » 30 let SUŠ Ostrava – Anna Pelikánová

30 let SUŠ Ostrava – Anna Pelikánová

Anna Pelikánová očima Martina Mikoláška

Působí na oboru Užitá fotografie a média. Momentálně je ve třetím ročníku studia. O to víc každého zaujme, jak vytříbeným a vrstevnatým výtvarným jazykem se už teď dokáže vyjadřovat. Můžeme samozřejmě spekulovat o tom, proč její fotografické práce působí tak promyšleným a originálním dojmem a proč je její autorské vidění tak zvláštně přitažlivé. Určitě to může být rodinným zázemím, v němž „výtvarno“ hrálo a hraje důležitou roli. To by ale k vysvětlení zdaleka nestačilo. Anna totiž už dávno nenapodobuje ani složitě nehledá, ale jaksi mimochodem a přirozeně nachází to, jak se má a dá prostřednictvím fotografie vyjadřovat. Fotografii používá jako nástroj k reflexi vlastního světa. Nasnímanými obrazy introspektivně reflektuje sama sebe, své nálady, psychické stavy, rodinné události.

Zkouší psát i poezii. Podle mého názoru je tato její zkušenost důležitá pro rozvoj schopnosti soustředit se na detail skutečnosti a vyhmátnout právě to, co může být symbolickým zástupcem celku všech těchto pocitů a událostí. V prezentovaném cyklu fotografií pracovala s analogovou technologií. Ponoukalo by to k domněnkám o zjednodušené fascinaci retro technologií. Její práce ale dokazují, že tu rozhodně nejsme svědky formální a technické hry dopředu rezignující na obsahová sdělení. Její snímky vykazují evidentní znaky současné fotografické estetiky, pro kterou je důležitá nejen snaha o práci s výseky skutečnosti, s barevností, ostrostí a neostrostí, s klipovou a instagramovou estetikou ale i s tím, jak vysoce osobní může a má být autorská vizuální výpověď. Anna ostatně právě v této souvislosti mluví o tom, že práce s fotografií jí slouží nejen k reflektování životních situací, které zakouší a se kterými se vyrovnává, ale že je pro ni svým způsobem jakousi osobní terapií, která jí dává možnost vycházet ze svého osobního světa (do nějž se jinak velice často hluboce uzavírá) směrem ven, a dostávat se tak do kontaktu se svým okolím. Její snímky můžeme tedy vnímat i jako osobitě formulovanou řeč, která nepotřebuje slova, a také jako sumář doteků, které snad mohou nahradit fyzický kontakt.